Mít dítě není sranda - 16.9.2017

9. září 2018 v 19:41 |  Takové obecné úvahy
Nikdy jsem nechtěla děti. Myslím, že jsem nikdy přesně nevěděla, co od života chci, ale jedno vím a vždycky jsem věděla jistě. Děti nikdy nebyly na lístku. Byla jsem týrané dítě, psychicky týrané dítě, co se koukalo na to, jak se jeho rodiče nenávidí, jak otec matku řeže. V patnácti mě matka kvůli novýmu frajerovi vykopla z domu, k tomu otci, co nás všechny týral a musela jsem jeho teror snášet dalších devět let. Moje rodina je důvod, proč si k sobě nepouštím lidi. Proč nevěřím tomu, že mě v životě potká něco dobrýho... A nikdy jsem nechtěla tyhle svoje geny předat dál. Nechtěla jsem přivést na tenhle svět dalšího malýho bezbrannýho človíčka a riskovat, že si v životě zažije takový sračky jako já. Nikdy jsem nevěřila a asi pořád nevěřím, že bych někdy dokázala být dobrý rodič. Jak bych to mohla zvládnout, když netuším, jak to má vypadat a jak se to má dělat? Nikdy mě nebraly cizí děti a vrhání se ke kočárkům mi přijde plně absurdní. Děti mi nepřijdou roztomilý a kouzelný. Naopak.

Jenže člověk míní a život mění. Ještě loni touhle dobou jsem měla ve všem jasno a děti nebyly součástí mých plánů do budoucna. Ale pak se všechno nějak zvrtlo. Nevím kdy, jak, nebo co bylo tím hlavním spuštěčem, ale teď mám pocit, že jsem v pasti, ze který není úniku. A není to jen pocit. Jsem ve slepý uličce a můžu už jít jen jedním směrem, ale nedokážu si představit, jak ustát to, kam mě tahle jediná možná cesta dovede.

Jediný důvod, proč tu dneska ještě sedím je ten kluk, kterýho jsem potkala v osmnácti. Jen díky němu jsem všechno tak nějak ustála a svůj život neskončila. Jsem na tom psychicky blbě, co si pamatuju, ale díky němu jsem pořád na světě. A jedna moje část je mu za to moc vděčná. Od začátku věděl, že děti nechci a ač si nemyslím, že se s tou myšlenkou někdy opravdu smířil, respektoval to. Nebo si pořád myslel, že jednou vyměknu, v čemž měl pravdu. Vážně nevím, kdy se to přesně zlomilo, ale začaly ve mně hlodat pochybnosti. Přišly myšlenky typu: tohle má být všechno v mém životě? Už se nikdy nikam dál nepohnu? Nic dalšího, žádný vývoj mě nečeká? Jak dlouho bude můj manžel ještě čekat a dělat, že mu to nevadí, než mě opustí? Kdo se o nás postará, až budeme staří, když nebudeme mít děti? A v neposlední řadě a myslím, že to sehrálo velkou roli, mě začala tak štvát práce, že jsem začala uvažovat nad mateřskou jako nad možností úniku, což je asi ta největší zhovadilost a nejblbější důvod, proč otěhotnět, co vás může napadnout. Nevím, začala jsem přemýšet nad tím, že je mi přes třicet a je na čase se svým životem něco udělat. Přestat věci psychoanalyzovat a furt se ve všem babrat, což jsou moje dvě nejhorší vlastnosti.

A tak jsem se rozhodla, že je na čase začít se snažit o mimčo. Jedna moje část si přála, aby se nám zadařilo hned, možná že jedním z hlavních důvodů bylo to, abych si to nestihla rozmyslet, ale ta druhá počátala s tím, že to bude chvíli trvat. Člověk ze všech stran slyší, jak se lidi snaží o mimčo půl roku a víc, některým to nejde vůbec a bum ho. Otěhotněla jsem hned druhý měsíc po vysazení antikoncepce. A od tý doby jsem asi nepřestala vyšilovat.

Měla jsem / mám neuvěřitelný štěstí. Nebylo mi v podstatě vůbec špatně, všechno probíhá hladce, manžel se s mým bříškem mazlí několikrát denně a jsou dny, kdy jsem hrozně šťastná. A pak jsou dny, kdy říct, že se v tom topím, je jen velmi mírný eufenismus. Nikdy jsem neměla moc kamarádek a proto si o tomhle nemám ani s kým promluvit a asi je fakt, že jsou věci, co člověk ani nikomu říct nemůže. Lidi rádi soudí ostatní a každýho, kdo je jenom trochu jinej.

Pořád doufám, že se mi spustí nějaký ty mateřský pudy a ono furt nic. Víte, není to tak, že by mě mimčo nezajímalo nebo by mi na něm nezáleželo. Pořád se klepu strachy, jestli je mimis v pořádku, jestli je zdravej. Když se chvíli nehýbe, už začínám plašit. Ale současně nevím, co si s tím dítětem počnu. Jak bych já mohla být máma? Nedokážu mít ráda ani sama sebe, jak bych mohla dát tomu malýmu tvorečkovi lásku, kterou potřebuje a kterou si zaslouží? Co s ním budu dělat? Nemůžu trávit dny uklízením a staráním se o dítě. Nemůžu si s ním hodiny kreslit, stavět věže z kostek, co bude jak blbeček shazovat a dělat, jak je to skvělý. Neokážu předstírat, že mi nevadí, že je jako každý jiný dítě a není nijak výjimečný. Nechci být máma a rozhodně nechci být máma na plný úvazek. Už teď řeším návrat do práce hned po tom půl roce na zkrácenej úvazek, ale to znamená strčit dítě chůvě, protože moje máma pracuje a manželova rodina je úplně k ničemu ve všech ohledech. Takže další výčitky, že chci svoje dítě svěřit cizímu člověku. Už mi z toho začíná fakt hrabat. A to se ani nepouštím do toho, jak děsně mi vadí to tloustnutí spojený s těhotenstvím a jakou hrůzu mám z porodu.

Kdybych tohle všechno někomu řekla, tak mě budou mít za toho nejhoršího člověka na světě. A možná se tak vidím i já sama. Nevím, jak to zvládnout, nechci furt stresovat manžela, ale hrozně bych si přála, aby tahle noční můra ve formě těhotenství už skončila, já měla za sebou tu odpornou tloušťku a porod a vážně doufám, že se to po porodu všechno zlomí. Protože jestli ne, tak tohle je vážně konec mýho života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama