29.3.2016

29. března 2016 v 20:10 |  Takové obecné úvahy
Nikdy jsem nikam nepatřila a vždycky mi to bylo jedno. Nikdy jsem kolem sebe nepotřebovala hordu lidí, abych si připadala jako někdo. Nikdy jsem kolem sebe nechtěla lidi, co mi akorát ublíží. Každej vám nakonec vrazí kudlu do zad. Jsem jiná, vždycky jsem byla jiná. Nikdy jsem nebyla a nebudu stádo. Je to moje nelepší a nejhorší vlastnost. Dřív jsem měla aspoň nějaký cíle, aspoň po něčem jsem toužila, v něco jsem věřila. Byly doby, kdy jsem prostě jen chtěla něčeho dosáhnout. Celej život jsem chtěla bejt někdo, ale to nikdy nebudu. Vždycky budu jenom nula bez budoucnosti, která dosáhla akorát toho, že když chcípne, nikdo si toho nevšimne. Nevím, co přesně je se mnou špatně. Dřív bych řekla, že na lidi působím namyšleně. Dřív jsem věřila, že jsem někdo. Někdo s budoucností, kdo je lepší než ostatní. Že jsem chytřejší, než většina lidí. Ale z týhle holky nic nezbylo. Je ze mě troska. Sebevědomí veškerý žádný, žádný plány do budoucna, víra v lepší zítřky. Přežívám ze dne na den a každej den snim o jediném. Už se neprobudit. Ať dělám, co dělám, nemůžu vyhrát. Nesnáším tyhle poraženecký kecy, ale myslím, vím, že člověk dokáže snést jen určitou dávku kopanců, neúspěchů a zklamání. V určitý chvíli už musíte přestat věřit, protože prostě víte, že to tak je. V určitý chvíli se z občasný skleničky, která vás drží nad vodou a pár prášků na nervy stane pravidlo. A nejhorší na tom je, že když se to stane pravidlem, přestane to i pomáhat, takže už je to vlastně k ničemu a nemá smysl v tom pohračovat, ale stejně to děláte. A za to se nenávidíte ještě víc. Už nevím, kudy kam. Obdivuju každýho, kdo to dokáže skončit. Kdo sebere tu odvahu to udělat. Zabít se. Jenže muj nevětší problém je ten, že jsem tak ubohá, že se nevzmůžu ani na tohle, protože při mý smůle by to skončilo tak, že nejen, že bych to přežila, ale ještě bych zůstala zkriplatělá. Jo, to slovo asi neexistuje, ale všuchni víte, co myslim. Nikdy bych nevěřila, že si jednou budu přát, abych nebyla jiná. Že budu toužit po tom být stádo. Být zcela obyčejná. Můj život by byl o tolik snazší. Kdybych neměla mozek, kterej se nikdy nevypne. Dřív jsem si myslela, že je to všechno kvůli jednomu klukovi, co mi rozlámal srdce na milion kousků. A vůbec nepochybu nad tím, že tomu výrazně pomohl, ale byla to jen jedna z mnoha ran a zdaleka ne první nebo poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama