15.12.2015

15. prosince 2015 v 21:19 |  Takové obecné úvahy
Nevim, kdy přesně se to zlomilo. Kdy se ze mě stala tahle ubohá troska, ale už je to strašně dávno. Už tak hrozně dlouho se nenávidim a nedokážu najít způsob, jak sama se sebou žít. Dokážu myslet jenom na to, jak krásný by bylo skočit pod ten autobus a jediný, co mi v tom brání, je vědomí toho, že při mí smůle bych to stejně přežila a ještě zůstala s následky na celej život. Nikdy jsem nepatřila mezi štístka, kterým by se podařilo na co sáhnou a jsem si dost jistá, že nikým takovým nikdy nebudu. Jsem jenom nula. Nula bez budoucnosti, která ať dělá, co dělá, tak nemůže vyhrát. Jsem jenom zoufalec, kterýho nic lepšího, než je tohle, nečeká. Ať se snažím, jak se snažím, překonávám svojí nedůvěru a realistickej postoj, vždycky to skončí stejně. A to se mnou na dně. Zkopaná, ponížená a cítící se zase o trochu hůř. Dlouho jsem se snažila se tomu nepoddat a lpět na tom, co říkali lidi kolem: "Jednou bude líp," "To bude lepší, jenom to nevzdávej a bojuj," a v neposlední řadě nejsměšnější, "Na každou svini se někde vaří voda". Ale život je úplně o něčem jinym. Ty největší svině se maj nejlíp. Na co sáhnou, to se jim povede. Vždycky jim všechno vyjde. A normální lidi? Všechno se jim sype pod rukama. Ať sáhnou, na co sáhnou, skončí to blbě. Můžou pro někoho dělat cokoli, ale stejně skončí jako ti, který podváděli. Nezaslouží si to, ač maj svoje mouchy, nejsou žádný monstra, ale přesto jsou to oni, kdo skončí se zlomenym srdcem. A víte, co je nejhorší? Začnete se odpojovat ze života, přestanete s lidma mluvit, komunikovat a nikdo, nikdo si toho nevšimne. Nikoho to nezajímá. Všem jste ukradený stejně jako to, co s váma bude. Tolik bych si přála moci si o tom s někym promluvit, ale nikdo tu není. Nikdo na celym světě. Přála bych si to někomu říct, ale současně nechci, aby to někdo věděl. Nechci, aby někdo věděl, že byl něčeho takovýho schopen a ani to, že se mi tohle stalo. Je to tak ponižující. Pořád si říkám proč. Jo, měli jsme problémy, a v určitý době by mě to asi ani nepřekvapilo, ale v době, kdy se to stalo, už to považuju za podpásovku a nebylo to od něj fér. Milovala jsem ho. Kdysi dávno jsem ho fakt milovala. Ale postupem času jsem uvnitř víc a víc umírala, až jsem umřela úplně a teď už ze mě nic nezbylo. Jenom tahle prázdná skořápka, která už nemá sílu vůbec na nic a chce jediný. Skončit to. Skončit to všechno a zapomenout na tuhle noční můru. Je mi fuk, jak se bude cítit. On taky nemyslel na to, jak se budu cítit já. Jak mě to bude pronásledovat, kdykoli se mě dotkne. Podívá se na mě. Myslí si, že prostě obrátím list a půjdu dál. Ale já si vůbec nejsem jistá, jestli to chci, natož jestli jsem toho schopná. Milovala jsem ho. Kdysi jsem cítila tolik lásky. A teď cítím jen to nekonečný prázdno. A přála bych si umřít. Nic jinýho nechci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama