Pořád a pořád dokola

7. října 2015 v 20:12 |  Láska a vztahy
Nepouštím si k sobě lidi a nepouštím si je k sobě z dobrýho důvodu. Kdykoli jsem si k sobě někoho pustila, otevřela se mu a vložila do něj svojí důvěru, tak mě dřív a nebo později zklamal. Dřív a nebo později mi vrazil kudlu do zad a já litovala, že jsem s nim kdy promluvila. Vždycky si držím odstup a jsem odtažitá, ale nakonec tomu člověku dam šanci a začnu ho mít ráda a začnu mu věřit. Přestanu být ve střehu a pak to přijde. Udělá něco, co mi ukáže, že jsem dělala dobře, když jsem tomu člověku nevěřila, když jsem byla opatrná a nechtěla si ho k sobě pustit.

Tolik jsem toho pro ní udělala, tolik mi dluží a přitom se prostě sebere a vrazí mi kudlu do zad. Nevim, jestli jsem víc naštvaná na ní, na sebe, nebo zklamaná. Po tom všem. Nejradši bych si nafackovala, že jsem si jí pustila k tělu. Někde v hloubi duše jsem vždycky věděla, že kdybychom spolu neseděli u jednoho stolu, nikdy spolu neprohodíme víc než pár slov, ale bláhově jsem si myslela, že mě respektuje a váží si toho, co jsem pro ní udělala. Bohužel se ukázalo, že to byl jeden velkej omyl.

Jako vždycky jsem vložila svojí důvěru do někoho, kdo si jí nezasloužil a nadávat můžu jenom sama sobě. Třeba už se tentokrát poučim. Jenže to je těžký, člověk nemůže být celej život furt jenom sám. Potřebuje kolem sebe lidi. Ale jak si pak poradit s tim, že ho ty lidi vždycky nakonec zklamou? Namlouvat si, že je ta chyba ve mně? Třeba je. Prostě nejsem dost trendy, nejsem stádo a to se v životě prostě nepromíjí. Nejsem a nikdy nebudu mamina od rodiny, která se stará jen o to, aby si vrhla dítě a měla doma naklizeno. Tyhle věci nikdy nebudou moje priority. Nikdy taková nebudu a na jednu stranu jsem za to hrozně ráda, protože stát se pipkou bez mozku fakt není můj životní cíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama