Návraty? - část II.

11. května 2014 v 16:25 |  Moje povídky
A pokračování..

Celou dobu nemluví, dává mi čas to zhroucení rozdýchat, a protože mě zná ze všech lidí na světě nejvíc, počká, až sama promluvím. "Děkuju," zahuhlám. "Za nic, vždyť víš, že pro tebe vždycky udělám cokoli." "Moc mě to všechno mrzí. Mrzí mě, že jsem tě od sebe odehnala. Mrzí mě, že jsem tě brala jako samozřejmost a chovala se k tobě tak hrozně, jak jsem se chovala. Mrzí mě, že sis myslel, že mi na tobě nezáleží. Mrzí mě, že jsem v tobě ztratila nejlepšího přítele. Strašně mi chybí ty dny, kdy jsem ti mohla kdykoli zavolat. Chybí mi to, že tys mi volal, když jsi mě potřeboval. Vzpomínáš si, jak ti tenkrát umřela babička? Jak jste pak měli tu pietní akci, či jak se tomu říká, a tys mi odtamtud volal a smutně mi vyprávěl, jak upřednostňovala bratránka. Byla jsem to já, komu sis volal o pomoc. A teď už to tak není a strašně mi to chybí. Ty mi chybíš. Lituju dne, kdy se to všechno rozsypalo, protože ty a já, to nebylo nějaký obyčejný zamilování. Byly doby, kdy sis to taky myslel. Teď už jsi možná změnil názor, protože to přebyly city k někomu jinýmu, ale u mě ne. Pořád si myslím, že to mezi námi bylo osudový a pořád tě miluju. Asi tě budu milovat nadosmrti a můj život už nikdy nebude dávat smysl. Dala bych celej svět za to, abych to mohla vrátit, ale nemůžu, protože ty už mě prostě rád nemáš," a to už zase brečím. Protože na lásku musejí být dva.

"Lásko, prosím, už neplakej." Tak tahle slova mě proberou z transu. Lásko? Podívám se na něj. "Vždyť já tě taky pořád miluju," řekne. A v tu chvíli se necháme strhnout. Pohladí mě po tváři a to je poslední kapka. Políbíme se. Už s tou touhou nedokážeme bojovat. Není to žádný jemný lehký oťukávací polibek, okamžitě se mění ve vášnivý francouzák. Hladí mě ve vlasech, tahá za ně, sjíždí svou dlaní přes můj krk, rýhu mezi ňadry, až se spodem probojuje pod tričko a ztrácíme nad sebou kontrolu.

Najednou nás ale vyruší důrazné odkašlání a díváme se na správce zahrady, který výmluvně ukáže na hodinky, čímž naznačuje, že zavírá a měli bychom vypadnout, než si to tu rozdáme na lavičce. Celá červená si stáhnu tričko a mizíme pryč.

Patrik se na mě podívá a oba se úlevně rozesmějeme. "Chceš vidět můj nový byt?" zeptá se mě. Je mi jasný, co se stane, když tam s ním půjdu, ale taky vím, že to je přesně to, co chci, proto ho políbím a řeknu: "Moc ráda." Nasedneme na městskou hromadnou dopravu a o dvacet minut později už stoupáme po schodech k jeho bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama