Návraty? - část I.

11. května 2014 v 16:24 |  Moje povídky
Už je to hodně dlouho, co jsem naposled něco napsala. Nějakou povídku, nebo tak.. Tohle je taky skoro rok starý, ale náhodou jsem to během úklidu v PC našla, tak přišel čas to zveřejnit :).

Po tváři se mi opět rozleje samovolný úsměv. Po kolikáté už ho to dneska vidím? Zvláštní, bývaly doby, kdy jsme se nepotkali, jak byl týden dlouhý a dneska už je to snad po šesté. "Já mam na tebe ale dneska štěstí," zavtipkuju. "Nesleduješ mě náhodou," vrátí mi vtípek on s úsměvem. V kalhotech od obleku a červené košili vypadá tak dospěle, že se mi pod jeho pohledem stáhne žaludek. "Tak ten muj stalking bysme asi měli probrat jinde," opáčím. "Dobře," překvapí mě. "Sejdeme se po práci a skákneme na skleničku?" Všechno se ve mně šokem smíšeným s radostí sevře. "Tak jo," dostanu ze sebe po chvilce, "Budu čekat."

Z následující hodiny vůbec nic nevím, jen nervózně poposedávám, v odrazu mobilu si upravuju vlasy a přemýšlím, co mě tam asi tak čeká. Vůbec nevím, co od toho očekávat. Jasně že mam svou snovou představu, ale nechci propadnout iluzím. Rozešli jsme se už před pár lety, ale dodneška si to v sobě pořád nesu. Jedna moje část ho pořád miluje a touží po tom být s ním. I když teď mám někoho jinýho a on má přítelkyni, něco tam pořád je. A možná se pletu, ale mám pocit, že to není jen z mé strany. Kdykoli se mi povede se nenápadně připlést do stejný místnosti jako on, což je čím dál tím těžší, když zvednu zrak, vidím, jak se na mě dívá. Ale bojím se, že si to možná jen tak strašně přeju, že tam hledám něco, co tam není.

Hodina konečně končí a já na třesoucích se nohou scházím ze schodů z prvního patra a vycházím z práce, kde už na mě čeká a široce se usmívá. "Tak kam půjdeme," zeptám se a slyšitelně se mi zachvěje hlas. Musel to zaregistrovat, ale dělá jako by nic: "K pirátovi." Tahle hospůdka je kousek a jsme tam tudíž během pár minut. Usadíme se naproti sobě k malému stolečku a objednáme si dvojku bílého.

Chvíli jen tak nezávazně tlacháme, ale pak se mě zeptá: "Víš, Naty, já ti mam v poslední době pocit, že mě vidíš nějak moc ráda..?" Ztuhnu a nevím, co říct.. Začnu si okusovat nehet na palci, což je něco, co dělám, jen když jsem maximálně nervózní, což on stále dobře ví, soudě podle jeho pohledu. Natáhne se po mojí ruce, odtáhne mi ji od obličeje a jemně mě pohladí palcem po hřbetu dlaně. Zalije mě taková vlna štěstí, že mi do očí vstoupí slzy. Podívám se na něj, nespouští ze mě zrak a znovu prolomí ticho: "Naty, co tady děláme? Opustila jsi mě, vzpomínáš?" Jak bych mohla zapomenout, byla to moje největší životní chyba. Volnou rukou si unaveně promnu oči. "Já fakt nevím," první slza se mi skutálí po tváři. Zná mě moc dobře, ví, jak nerada dávám své city najevo na veřejnosti, proto vytáhne z peněženky dvoustovku, kterou nechá na stole za naši útratu (muselo to být mnohem míň, ale to neřeší) a za ruku mě vede ven a do nedaleké zámecké zahrady, kde se usadíme na lavičku.

Pokračování dále..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama