Is This Real? - part III.

15. května 2014 v 14:09 |  Moje povídky
Tenkrát jsem se z toho sesypala. Vím, že jsem ho znala pár hodin a že, kdo to nezažil, neuvěří. Ale někdy se prostě zamilujeme tak strašně rychle a je to tak strašně intenzivní, že nás to prostě dostane. Nikdy jsem k němu nechovala nenávist. Jo, když odjel, zlomilo mi to srdce, ale nemohla bych po něm přece chtít, aby se kvůli mně vzdal svých snů. Uchovala jsem si vzpomínku na něj jako něco strašně cenného, jako něco, o co nikdy nechci přijít. Stal se pro mě krásnou vzpomínkou a nebýt toho prstýnku, co mi dal a který do dneška nosím na řetízku, občas bych asi váhala nad tím, zda vůbec byl skutečný.

Zamyšleně ten prstýnek sevřu v dlani. To mě vrátí do reality a uvědomím si, že jsem přejela svojí stanici. Při první příležitosti vystoupím z autobusu a pěšky se vydám domů. Po cestě mi zapípá telefon.

Je to zpráva, což by mě samo o sobě nechalo chladnou, ale odesílatelem není nikdo jiný, než Patrik. Jo, jeho číslo jsem si taky nikdy nesmazala, i když jsem se vždy dokázala ovládnout a nikdy mu nezavolala.

"Jsi snad ještě krásnější, než si tě pamatuju." Stojí tam.
"Takže to nebyl sen?" Odepíšu mu.
"Přijď do našeho parčíku a uvidíš." Překvapí mě odpověď.

Chce mě vidět? Chce mě po tom všem vidět? Co tu vůbec dělá? Uhladím si rukou vlasy a poděkuju osudu, že jsem zrovna šla ze schůzky s kámoškou ve městě, takže nevypadám jako mega hastroš. Měla bych těď asi říct, jaký svedu obrovský souboj ve svém nitru, když se rozhoduju, zda za ním mám jít, nebo ne. Ale to není pravda. Od tý chvíle, co jsem si přečetla jeho pozvání, nezaváhám ani na vteřinku a vím, že tam půjdu. Vím, že ho chci vidět. Vím, že chci vědět, co tu dělá. Jak se má. Jestli někoho má. To teda asi ani vědět nechci, protože by mi to i po tý době mohlo zničit..

Trvá skoro hodinu, než se do parčíku dostanu, ale jakmile dorazím, vidím, že cesta nebyla zbytečná. Sedí tam, na naší lavičce, hlavu v dlaních a dívá se na jezírko. Když pode mnou křupne větvička, prudce sebou trhne, ale uklidní se, jakmile vidí, že jsem to já. Celá se rozechvěju, cítím, že mě nohy asi brzy neunesou, jak se mi klepou. V tu chvíli mi to dojde. Já ho pořád miluju. Vlastně mě to ani nepřekvapí. Podvědomě jsem vždycky věděla, že ho budu milovat navěky. Po něm jsem neměla žádný vážný vztah. Jo, občas mě přemohla osamělost a na chvilku jsem si do života někoho pustila, ale nikdy to nemělo delšího trvání a nikdy jsem se mu neotevřela, nebo ho nemilovala. Už nikdy jsem po Patrikovi nemilovala. Asi to tak mělo být.

Jen se na sebe díváme, ani jeden z nás se nevzmůže na slovo. Pak se Patrik konečně zvedne a obejme mě. Zaboří mi hlavu do vlasů a jen mě pevně svírá. Mám pocit, jako by se chtěl v tom objetí ztratit. Jako by objímal někoho, bez koho nemůže žít. Do očí mi vhrknou slzy, když si uvědomím, že takhle se cítím já. Život bez něj nebyl život, nic nemělo smysl. Nic nemá smysl, když tu u mě není. Když je kdo ví kde a dělá, kdo ví co.. Pevně se k němu přitisknu, a když se odtáhne a začne mě líbat, okamžitě se v tom ztratím a ani mě nenapadne, že bych ho třeba měla odstrčit a pokusit se zachovat chladnou hlavu a zjistit, co tohle znamená. V tu chvíli je mi to jedno. Záleží jen na tom, že teď je tady, se mnou a že ho tak strašně miluju a cítím, že on cítí totéž.

Ano, odešel ode mě, opustil mě, aby následoval své sny a možná jsem hloupá, když mu to takhle snadno odpouštím, ale když k sobě lidi patří, není nic, co by je od sebe nakonec mohlo oddělit. Ani vzdálenost, ani práce, ani osud. Nic.

"Miluju tě," zašeptá Patrik a můj život konečně zase dává smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama