Is This Real? - part I.

12. května 2014 v 21:48 |  Moje povídky
"Tohle přece není možný," proletí mi hlavou a šokovaně se zarazím. To přece nemůže být on. Nebo jo? Nevěřícně se dívám na toho tmavovlasého kluka sedícího v autě vedle nějaký holky. Je možný, že by to fakt byl ten, kdo myslím? Je možný, že by to byl ten kluk, kterýho jsem tolik milovala? Zastavím se a jako blázen se snažím co nejvíc zaostřit do toho auta. Slečna si mě nevšímá, ale ten kluk se na mě kouká. Že bych nebyla tak úplně mimo? Že by se mi to fakt nezdálo? Holka sedící za volantem začne couvat a pak odjedou. Nevím, jestli se za mnou otočil, nebo ne. Seděl na opačný straně, než kam jsem viděla. Nastoupím do autobusu a týpka, co si vedle mě sedne, ani moc nevnímám. Vytáhnu telefon, vrazím si do uší sluchátka, pustím si nějakou hudbu, kterou ale vnímám jen vzdáleně a v myšlenkách odpluju daleko do minulosti.

Poznali jsme se, když mi bylo asi dvacet. Byl o dva roky starší a byla to láska na první pohled. Byla jsem s kámoškou na jedný diskotéce, kde mě to moc nebavilo. Jen jsem tam tak seděla a čekala, až tenhle nudnej večer skončí a já budu moci jít domu. Jo, mohla jsem se vydat na sólo cestu domu, ale to se mi zase nechtělo. Nerada courám sama po nocích, člověk nikdy neví, co odkud vyskočí. Jo, příliš mnoho sci-fi filmů..

Jen jsem si tak pokyvovala hlavou do rytmu a najednou jsem na sobě ucítila něčí pohled. Díval se na mě úplně cizí kluk, kterýho jsem nikdy předtím neviděla. Zaskočilo mě to. Bylo mu jedno, že jsem ho načapala. Jen tam stál a díval se mi do očí. A pak se usmál a kývnutím mě pozdravil. Kámoška kdesi lítala a k tomuhle klukovi mě něco táhlo. Viděla jsem ho prvně v životě a přesto jsem měla pocit, že ho znám už tak strašně dávno.

Když mě pozval na skleničku, ani jsem nezaváhala a souhlasila. Utopila jsem se v jeho pohledu a jeho přítomnosti. Neomylně mi přinesl moje oblíbený pití a během chvilky jsme se bavili jako staří známí. Nebylo tu žádný trapný oťukávání. Bylo to jako bysme se znali celej život. Měla jsem pocit, jako by byl moje spřízněná duše. Jo, asi na tohle fakt věřím. Stejně jako na to, že věci, co se nám dějí, nejsou náhodný.. Nikdy předtím jsem nic takovýho nezažila. Ani nikdy potom.

Za celý večer jsme si jenom povídali. O nic se nepokusil. Bylo to jako z pohádky. Chvěla jsem se, když jsem ho cítila vedle sebe. Nemohla jsem dýchat, když se ke mně naklonil a měla jsem strach, že se mi napětím rozskočí hrudník. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled. Bylo to pro mě jenom něco, čím nás krmí v románcích, ale když jsem potkala Patrika, všechno se pro mě změnilo. Já jsem se změnila. Přes noc se ze mě stal jinej člověk. Svět, kterej se, ještě když jsem večer odcházela z domu, zdál jako temný a studený místo, byl najednou krásnej a plnej sluníčka. Zamilovala jsem se. Strašně jsem se zamilovala a netrvalo to ani den.

Pokračování příště..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama