Když se věci vymknou...

15. dubna 2014 v 21:32 |  Takové obecné úvahy
Někdy ani nevíte, jak se to stalo.. Jak se to stalo, že se vám život tak děsně vymknul z rukou. Tak dlouho se o něco snažíte a když se vám to konečně povede, nemá to mít dlouhýho trvání. Rozsype se vám to pod rukama jak domeček z karet. Na malinkou chviličku jste měli všechno, co jste chtěli. Ale jen na tu chviličku. Nečekali jste, že to bude mít tak krátkýho trvání, alě mělo. Navíc to tak děsně rychle uteklo.

Tolik let jsem se snažila něčeho dosáhnout, někým se stát. A nakonec se mi to přes všechny ty překážky, co mi padaly do cesty, povedlo. Stala jsem se někým, vybudovala si pozici, získala respekt, můj názor něco znamenal, byla jsem někdo. Ale netrvalo to dlouho. Trvalo tak dlouho, než se mi to povedlo a trvalo tak krátce, než jsem o to zase přišla. Všechno šlo do háje, celej muj život šel do háje a pravda je ta, že do dneška se s tim peru. Do dneška se pořád učím být nula, nezapomínat, že můj názor už nic neznamená a mám si ho nechat pro sebe. Snažím se nezapomínat, že jsem ta neubožejší lůza a víte co? Nejde mi to. Nedávam to. Nechci to. A vždycky, když už si myslim, že se to konečně stabilizovalo, přijde nějaká sr*čka, která to zase celý rozmlátí na kousíčky.

Byly doby, kdy jsem si vážila sama sebe. Dokázala jsem se mít aspon trochu ráda. Ale teď... Mým nejlepším kámošek se stala flaška vína a samota. Tolik jsem chtěla někým být, něčeho v životě dosáhnout, moci se za svým životem ohlídnout a necítit jen marnost. Ale to už je tak dávno, že už si tuhle holku ani nepamatuju. Ten člověk, kterym jsem se stala, ten člověk, kterýho to všechno semlelo.. Ten už iluze nemá. Snažím se jen přežít každej další den a pokud možno jim proplout bez nějakejch dalších incidentů v práci, kterou bych vážně mohla milovat, kdyby jí dělala někde jinde. Práce se mi líbí a baví mě, ale ty podmínky, ve kterejch pracuju.. Kdybych dostala jakoukoli jinou nabídku, neváhala bych ani vteřinu. Okamžitě bych utekla a s chutí hodila na stůl výpověď. Ale to se nestane.Jsem jenom lůza a nikde na mě nečekaj.

Timhle to pro mě končí. Prokoušu se dalšim osamělym večerem, vybleju svoje pocity na tenhle web, což je samo o sobě dost ujetý, ale přijde mi to rychlejší, než sáhnout po klasickym papírovym deníku.. A v tom obrovskym množství webů na netu, je to v konečnym efektu i bezpečnější, než papír, kterej může někdo známej lehce najít.. Asi sem teď budu psát častěji.. Ale to už jsem říkala tolikrát..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama