Hořká příchuť lásky - 2.část

23. června 2012 v 19:00 |  Moje povídky
Jelikož mají články omezenou délku, tady je zbytek :).

H.M.

Bylo jí tak hrozně jako ještě nikdy. Nikdy se necítila tak podvedená a zraněná.

Domů šla pěšky. Doufala, že jí procházka na vzduchu pomůže. Nebyl to zrovna zázračný lék - vůbec nepomáhal. Po cestě potkávala desítky a stovky lidí, kterým ubrečená dívka v ulicích Prahy nepřipadala vůbec zvláštní. Jako kdyby to byl úkaz, který vídají denně. Nikdo se jí nezeptal, co se jí stalo. Nikoho to nezajímalo. Dřív měla alespoň jeho, toho chlapce s havraními vlasy a studánkově modrýma očima a také ji, tu dívku, její nejlepší přítelkyni, která si ani neuvědomovala, jak moc jí svou novou známostí ubližuje. Ale najednou byla sama. Neměla se komu svěřit, s kým si promluvit, o koho se opřít a u koho se vyplakat.

Byla sama a hlavou jí plulo pouze, že o ni nikdo nestojí, nikdo ji nechce, nikoho nemá a nikomu, nikomu by nechyběla, kdyby nebyla.

Ta dvě slova, kdyby nebyla, se jí neustále vracela.

Naneštěstí její cesta domů vedla přes most. Most přezdívaný mostem sebevrahů. Vždy, když po něm šla, hluboce na ni dopadla zdejší atmosféra. Smrt z tohoto místa přímo sálala. Člověk cítil, jak se po něm natahuje a říká: "Pojď, čekám jen na tebe." A ona si to uvědomovala více než kdykoli před tím!

Přistoupila ke kraji, opřela se o zábradlí a chvíli se jen tak dívala dolů do zeleného údolí. Měla pocit, že její situace nemá východisko. Vlastně se ani neměla kam vrátit, protože bydlela se svou nejlepší přítelkyní, na kterou se nyní nedokázala podívat bez slz a zášti. Ve chvíli, kdy si uvědomila tuto hroznou skutečnost, přelezla zábradlí a bezmyšlenkovitě udělala krok do neznáma. Krok do budoucnosti, která už se ovšem nebude odehrávat na tomto světě s oním chlapcem a onou dívkou, ale pokud existuje nějaký posmrtný život - nebe, peklo… - tak tam bude žít nadále. A pokud není, tak nešťastná láska a bezmoc zmařili další mladý lidský život.

Její poslední myšlenka patřila jemu, onomu chlapci, kterého celý život znala, jehož celý život milovala a kvůli němuž svůj život skončila.

Je snad ironií osudu, že musela zemřít, aby si i on, chlapec s havraními vlasy a studánkově modrýma očima, uvědomil, že ji také miluje a že bez ní nechce žít?!

Teď stál on, ten chlapec, na jejím mostě a díval se bezmocně dolů. V hlavě se mu míhalo tolik věcí, ale měly jediný střed. Ji. Tu dívku, jež byla impulsivní a krásná a jíž impuls zabil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama