Spřízněné duše

19. května 2012 v 11:04 |  Láska a vztahy
Znáte ten pocit, když někoho potkáte, vidíte ho sotva pár minut a dokážete mu v tu chvíli říct úplně všechno? Nemyslím tím lásku na první pohled, spíš takový to souznění duší. I když je pravda, že láska se dostaví během pár dalších hodin.

Víte, taky jsem si myslela, že jsou to kecy a nic takovýho neexistuje, ale dneska už věřím jak na spřízněné duše, tak na lásku na první pohled.

Bylo mi osmnáct, když jsem takhle někoho potkala. Byla jsem na diskotéce se svým přítelem, moc mě to tam nebavilo a jediný, co jsem chtěla, bylo jít už konečně domů. Jenom jsem tam tak seděla a můj přítel kdesi běhal.

A pak jsem na sobě ucítila něčí pohled. A stál tam on. Zní to romanticky, ale nebylo tomu tak docela.. Byl opilej jako blázen :). Což mu nebránilo v tom, aby mě přišel vyzvat k tanci. Nevím, co mě vedlo k tomu, abych s tím opilým klukem šla tancovat. Něco v něm i přes ten alkohol bylo. Něco mě k němu táhlo a nedovolilo mi to ho odmítnout. Nebo mě k tomu možná přimělo to, jak se na mě díval. V tom pohledu bylo tolik něhy, tolik zájmu. Když na to teď s odstupem času vzpomínám, probouzí to ve mně všechny ty zastrčený pocity. Od tý doby jsme se začali scházet. Nikdy to nepřekročilo fyzický hranice kamarádství. Zamilovali jsme se do sebe asi už ten večer a druhý den, když jsme šli ven, se to jenom prohloubilo. Ale byla jsem mladá a blbá. Měla jsem kluka a celkem nám to fungovalo, tak jsem mu nikdy nedala šanci. Nechtěla jsem se se svým přítelem rozejít. Dneska už vím, že jsem se jenom bála. S ním to klapalo a s tímhle klukem to nemuselo vyjít.

Každopádně nikdy jsem se s nikým necítila tak jako s ním a ty chvíle, co jsme spolu strávili, mi změnily život. Výrazně ovlivnily mojí budoucnost. Kvůli tomu, že jsem mu nikdy nedala šanci, jsem se pak navyváděla pěkných pár hovadin (ale o tom jindy). Kdo ví, kdybych se tehdy rozhodla jinak, možná by teď seděl vedle mě a já bych si tenhle blog vůbec nevedla. Možná bych teď byla šťastně zamilovaná a můj život by byl pohádkou. Nikdy jsem na něj nezapomněla.

Nikdy jsem nevěřila na spřízněný duše, ale to setkání s ním mě naučilo věřit. Zamilovala jsem se do něj tak strašně a byla jsem tak strašně zabedněná, že jsem si nechtěla přiznat, jak moc ho miluju. Pak už to došlo tak daleko, že jsme spolu seděli na lavičce a bylo mezi námi to hmatatelný napětí, jestli se políbit, nebo ne. Nikdy jsme to neudělali. Nikdy jsem necítila, jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal, líbal mě. Kdyby mi šeptal, že mě miluje. Nikdy jsem se neodvážila změnit svůj život. Nevím, co by ta změna přinesla, ale lituju, že jsem to nikdy nezkusila. Lituju, že jsem nám nedala šanci. A lituju, že jsme se spolu nakonec přestali stýkat, ale naše city byly příliš silný na to, abychom to ustáli.

Trápili jsme se. Musela jsem ho nechat jít. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Milovala jsem ho a byla jsem příliš slabá, abych svého kluka opustila a byla s ním. Milovala jsem je oba (Jo, fakt to jde!) a ten vztah neskřípal, takže nebyl hmatatelný důvod ho opouštět, jen ty city, kterým jsem si nedovolila na sto procent podlehnout.. Teď už bych volila jinak, ale je pozdě. V životě přijdou chvíle, situace, po kterých už se nemůžete vrátit. Já už nemůžu ze svého života nijak snadno utéct.

A teď jsem po x měsících vlezla na facebook a dočetla se tam, že má novou přítelkyni. Víte, není to ten samý pocit jako když se s někým rozjedete, že vás ta informace položí na kolena. Udělalo to na mě hluboký dojem, to samozřejmě, ale není to taková ta tupá bolest. Neviděli už jsme se tak dlouho, nemůžu mu vyčítat, že si někoho našel. Jsem ráda, že má někoho, s kým je šťastný, přeju mu to. My spolu být nemůžeme, tak jsem ráda, že je šťastný.

Jasně, nikdy se nepřestanu ptát sama sebe, co by bylo kdyby, ale zvolila jsem si svojí cestu a musím se jí držet. Nemůžu mu pořád komplikovat život. A upřímně řečeno si myslím, že to, že je někdo vaše spřízněná duše, nutně neznamená, že byste spolu byli šťastní a fungovalo vám to až do smrti. Stejně jako můžete někoho milovat nade všechno, tak vám to spolu prostě nemusí ze spousty důvodů klapat. Spousta lidí musí nakonec toho, koho miluje opustit, protože ho ten člověk ničí.

Takže za sebe říkám, že si radši uchovám tu iluzi, že by nám spolu bylo báječně, než abych ji zničila realitou, která by mohla všechno zničit. Možná to za deset let uvidím jinak, ale v tuhle chvíli z něj mám radost, že si konečně někoho našel. Třeba jim to vyjde :).

H.M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama