Proč?

31. května 2012 v 20:11 |  Moje povídky
Kdysi mi jeden kluk rozlámal srdíčko na milion kousků a já jsem psala hodně povídek, nebo spíš črtů s touhle tematikou. Tady je jedna z nich.

"Víš, já to prostě nechápu. Nikdy nepochopim, jak jsi mi mohl vědomě tak lhát? Jak jsi mi mohl tolik ublížit? Já tě tolik milovala a ty sis se mnou jenom hrál. Je už to tak dlouho, ale pořád jsou chvíle, jako třeba tahle, kdy se na to zas a znovu ptám sama sebe," neudržím se a vybalim to na něj. Jednou tahle chvíle přijít musela. Rozešli jsme se už tak dávno. No, rozešli asi není přesnej výraz. Byli jsme spolu, ale nikdy to nebylo nic oficiálního. Strávili jsme spolu pár nádherných týdnů, ale nikdy to nemělo budoucnost, to jsme věděli oba. A nakonec to skončilo. Skončilo to v slzách a hrozný bolesti.

Hlavně pro mě. Myslela jsem si, že mě miluje. Že mě doopravdy miluje. Nikdy mi nikdo nedával tak najevo jako on, že jsem střed jeho vesmíru. Že jsem pro něj nejdůležitější věc na světě. Měla jsem pocit, že beze mě nemůže žít. Byla to ta nejšílenější a nejintenzivnější věc, kterou jsem kdy zažila. A nikdy na ní nezapomenu. Už je to ňákej ten pátek, ale pořád jsou dny, kdy to na mě padá. Občas vlastně nevím, jestli mi chybí on, nebo jen ten pocit, jaký jsem měla, když jsme byli spolu. Ten pocit, že jsem milovaná a že beze mě někdo nemůže být. Ten mi chybí moc.

"Niky," vytrhne mě z úvah jeho hlas, "Ty tomuhle vážně věříš?" zadívá se mi do očí. "Vážně věříš tomu, že to pro mě byla jenom hra?" Smutně zakroutím hlavou, "Dal´s mi snad důvod věřit něčemu jinýmu?" Svěsí ramena: "Víš, věci mezi náma neskončily zrovna ideálně, toho jsem si plně vědom, ale teď mi vážně křivdíš. Já vim, jak jsem ti ublížil, když jsem začal chodit s Klárou. A mrzí mě to."

Pohrdavě si odfrknu a hodím na něj znechucený pohled. "Tak tebe to mrzí? Po tom, co jsme spolu zažili, jsi mi ze dne na den v místnosti plný lidí oznámil, že jsi začal s někym chodit a tebe to mrzí??? Hodil´s na mě z čista jasna tuhle bombu, když jsem byla úplně nepřipravená a teď řekneš, že tě to mrzí? Jeden den jsi mi tvrdil, že ti na mně víc než záleží a druhej den jsi na mě hodil tohle a teď budeš dělat jako by nic?" "Nik, já tě nikdy nepřestal mít rád. A nikdy nepřestanu," řekne smutně.

Zmateně se na něj podívám. "Pořád tě miluju," řekne tiše, "Vždycky jsem tě miloval a bože přál bych si, aby to tak nebylo, ale ty city nejsou o nic slabší. Kláru mam rád, je to hodná holka, ale.." odmlčí se. "Ale?" zeptám se. "Není ty. Nikdy žádná nebude jako ty. Ty jsi byla první. S tebou to bylo poprvý něco skutečného. Něco ohromného. Něco ničivého," dodá smutně. "Když se to mezi náma začalo hroutit, nebylo to proto, že bysme se neměli rádi. Nebylo to proto, že bych tě nemiloval. Miloval jsem tě příliš. Věděl jsem, že holka jako ty by s někym jako jsem já nikdy nakonec nezůstala a věděl jsem, že to, až bys mě opustila, by mě zničilo. Věděl jsem, že den, kdy bys mi řekla, že je konec, bych nepřežil."

"Takže jsi mi ani nedal šanci, aby to fungovalo a opustil´s mě, abych to nemohla udělat já?" zeptám se konsternovaně. "Jo. Byl jsem fakt idiot. Ztratil jsem to nejlepší, co mě v životě potkalo--" "To stačí," přerušim tenhle jeho výlev a musim se hodně držet, abych nepustila ven ty slzy, co se mi derou do očí a nezadusila se tím knedlíkem, který se mi utvořil v krku.

"Měj se," řeknu jenom a otočím se, abych odešla, než se tu fakt rozbrečím. Tak on mi tak strašně ublíži a pak mi ještě bude tvrdit, že to bylo z lásky??? Že mě vlastně ve skutečnosti miluje? První slza se mi skutálí po tváři, když ucítím, jak mě chytil za ruku. Nemůžu se k němu otočit. Nemůžu mu zase ukázat svou slabost.

"Niky," zaprosí. Další slzičky se probojují ven, když mě k sobě silou otočí a zadívá se mi do očí. "Mrzí mě to," řekne a já se rozbrečím jak malá holka.

Chvíli se na mě dívá s něhou v očích a pak mě k sobě přitáhne a obejme. Chvěji se pláčem v jeho náručí. Nevím, jak dlouho to trvá, než se aspoň trošku uklidním. Odtáhnu se a začnu prohledávat kapsy ve snaze najít kapesník. Pohotově mi nabídne svůj. Vysmrkám se a pokusím se trochu setřít rozmazaný make-up. Vezme mi kapesník z ruky a opatrně mi utírá obličej.

Nebráním se, jsem tak zesláblá z těhle událostí, který vůbec nedávaj smysl. Co tady vůbec dělam? Jak jsem se sem dostala? Nedokážu si vybavit nic, co se stalo během posledních pár hodin. Jsem úplně mimo.

Když je se svým dílem spokojený, zadívá se mi do očí. Smutně se na něj dívám a snažím se si to nějak srovnat v hlavě. Co se tu teď vlastně stalo? Snažil se ke mně vrátit, nebo mi říct, že i když to mezi náma bylo krásný, tak to skončilo? Zvedne ruku a bříšky prstů mě pohladí po tváři. Znovu se mi z očí spustí dva potůčky slz. Tolik mi chybí. Pořád ho miluju a on mě prostě opustil a zlomil mi srdce.

Překryji jeho dlaň na mém obličeji svou. "Co to děláme?" stihnu se ještě zeptat těsně před tím, než mě políbí. Okamžitě se celá rozklepu. Cítit ho takhle u sebe po tý dlouhatánský době. Je to tak krásnej pocit. Tak krásnej. Přála bych si, aby nikdy neskončil. Ale všechno krásný jednou končí.

Rozeřve se mu mobil. Odtáhne se ode mě a vytáhne ho z kapsy. Na displeji zahlídnu blikající fotku jeho holky. "Nezvedej to," zaříkám ho v duchu, "Prosím, nezvedej to."

"Ahoj miláčku," ohlásí se do telefonu a já mám pocit, jako by mi znovu do srdce vrazil nůž. Poleje mě ledový pot, po celém těle mám husinu, klepou se mi nohy a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Otočím se od něj a jdu ven z parku.

Kráčím jako ve snách. Nemůžu dýchat, mám pocit, že mě ta díra, která se ve mně zase utvořila, rozerve na kusy. V uších mi hučí a přes slzy nevidím. Projdu bránou porostlou živým plotem a najednou ucítím tupý náraz.

Poslední věc, kterou vidím, jsou světla toho auta, které mě srazilo a jeho vyděšenou tvář, když ke mně přiběhne těsně před tím, než ztratím vědomí.

H.M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama