Ach ti chlapi..

15. května 2012 v 17:33 |  Láska a vztahy
Původně jsem se tu dneska chystala rozepsat na téma Pražské metro, kterým jsem dneska musela cestovat a byl to zase zážitek, ale stačila jedna hloupá hádka a moje nálada se obrátila o stoosmdesát stupňů. Znáte ty dny, kdy si něco naplánujete, ale pak se všechno změní.. Chcete si udělat hezkej večer a místo toho vás čeká usínání v dusný atmosféře a už jenom chcete ten den mít za sebou a všechno to zaspat.

Můj život je v poslední době jedna velká horská dráha. Nic se nedaří, člověk je ve stresu, začne tloustnout a z toho má ještě větší depky.. Každej asi tenhle kolotoč zná..

Moje ségra začala před dvěma lety chodit se strašnym dementem. Klapalo jim to možná tak prvního půl roku a pak už se kvůli němu jenom trápila. Přišlo první období rozchodu, první návrat, další období rozchodu, další návrat a tak je to poslední rok pořád. Už je to otravný, únavný a deprimující. Já dobře chápu, jak je těžký opustit někoho, koho přesto, jak strašně vás trápí, pořád milujete. Timhle peklem jsem si prošla, ale o tom jindy. Jenže tyhle její neshody s nim maj vliv i na její vztahy s ostatníma lidma.

Nejsem z těch lidí, co někomu lžou. Když si něco myslim, tak to řeknu. Někdo tomu říká netaktnost, někdo říká, že jsem zlá, já tomu říkám upřímnost. Nesnášim tyhlety přetvářky a "milosrdný lži", který člověku nakonec akorát ublíží. Takže se samozřejmě neshodneme v tom, co dělá. Musí se to dostat do extrému, abych jí něco řekla, ale stalo se. Nechci ani počítat, kolikrát se mnou kvůli němu nemluvila. Kolikrát jsem svojí ségru ztratila kvůli tomuhle blbcovi. Teď už se mnou nemluví víc jak měsíc a deprimuje mě to čím dál tím víc. Je to moje ségra, moje rodina. Chybí mi a nenávidim to, jak to mezi náma je. Ale ještě víc nenávidím to, že zatímco mě ani nepozdraví, za mojí drahou polovičkou si chodí půjčovat peníze, volají si, když něco potřebuje... A jemu to přijde úplně normální. Nikdy není na mojí straně a mě to ničí. Vim, že tohle neni žádná válka, ani soutěž, ale taky vim, že kdyby byl v týhle situaci on, tak bych se takhle nechovala. On by byl ten, na kom by mi záleželo nejvíc a ať už bych si o jeho problémech s tím určitým člověkem myslela cokoli, chovala bych se tak, abych ho podpořila. Zastala bych se ho. Tomu druhýmu bych od plic vysvětlila, co si o tom myslím.. Ale můj partner ne, jenom ať je pro všechny hezkej a je za toho hodnýho. Co na tom, že někomu, koho má milovat a mít ho na prvnim místě, moc ubližuje, vždyť to přece neni důležitý. Nenávidím to, nenávidím z toho každou vteřinku. Náš vztah nikdy nebyl dokonalej a asi jsme spolu neměli zůstat, ale teď už je pozdě na útěk. A ve chvílích, jako je tahle, když je mu úplně jedno, co cítím, bych si tak strašně přála všechno změnit. A nemůžu.

Dám vám všem radu: Když vztah nefunguje, nenamlouvejte si, že se to spraví a bude to lepší, protože nebude a nakonec budete svůj život nenávidět. A nakonec začnete nenávidět i jeho a to je asi to nejhorší :(.

Omlouvám se za tu hordu pesimismu, ale dneska je prostě špatnej den :(

H.M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama