A je to v háji

30. května 2012 v 18:07 |  Takové obecné úvahy
Tak a je to tady. To, k čemu se už dlouho schylovalo a na co jsem už nějakou dobu s hrůzou čekala, se stalo skutečností.

Moje pracoviště se stěhuje na druhý konec republiky. Moje práce se stěhuje a náš ředitel nám o tom neřekne ani slovo. Myslela jsem si, že je to férovej chlap. Že to neni ten typ, co vám vrazí kudlu do zad. Jo, už jednou mě parádně zklamal, ale tohle to je sviňárna hodně těžkýho kalibru. Já sice na jednu stranu chápu, že tyhle informace nemůže pustit mezi veškerej plebejet, protože by mu lidi začali hromadně odcházet, ale aspoň tomu nejužšímu vedení by to říct mohl. Obzvlášť když ví, že já už to vim. Ví to. Slyšel nás se o tom bavit s jednou holkou.

Víte, možná to pro mě nebude znamenat, že přijdu o práci. Možná jo. V tuhle chvíli nevim nic konkrétního a ta nejistota mě ničí. Ubíjí mě to a vysává to ze mě veškerou energii. Jsem ten typ člověka, co musí mít věci pod kontrolou. Co musí mít nějakej plán. Co musí aspoň rámcově vědět, co bude za týden. A teď vim akorát to, že od ledna to u nás postupně skončí.

Dělam tam přes šest let. Všechno, co umim, jsem se naučila tam a za poslední rok jsem si tam vybudovala postavení. Jsem tam někdo. A o to všechno teď přijdu.

Jsou dvě možnosti. Buď přijdu o práci jako všichni ostatní, nebo budu jezdit do Prahy a skončim pod jinou šéfkou. Možnost číslo dvě je pro mě samozřejmě tou schůdnější, i když u té dámy absolutně nevím, co do ní čekat. Rozhodně z ní mám pocit, že s lidma moc nemluví. Nevím.

Když jsem přišla domů, tak jsem po dlouhý době sáhla po cigaretě a jsem z toho na nervy. Jestli přijdu o práci, tak se muj život od základu změní. Takovouhle práci za tyhle peníze už nenajdu. Nevim, jak budeme platit hypotéku a o případný rodině si můžu tak leda nechat zdát. Víte, děti v tuhle chvíli nejsou na lístu. Nevim, jestli někdy budou. Moje biologický hodiny nějak netikaj. Jo, jasně, děcka jsou roztomilý, ale pořídit si jedno? To si fakt neumim představit. Takhle, věc se má tak, že kdybych měla chlapa, na kterýho bych se mohla spolehnout, u kterýho bych věděla, že se o nás postará, tak už bych asi měla dítě. Ale upřímně, muj partner bude skvělej táta, co se vztahu s dítětem týče a toho, jak se k němu bude chovat... Ale nemam s nim pocit bezpečí a neumim si představit, že by nás zabezpečil. Nevim, asi jsem s ním neměla zůstávat, když to vidím takhle. Muj život neni pohádka. A jestli do toho teď ještě přijdu o práci, tak fakt nevim, co si počnu. Já vim, že se to stává lidem denně. Ale mě z toho fakt šibne.

Víte, celý léta jsem se tam snažila a bylo to k ničemu. A teď, když jsem konečně něčeho dosáhla, to půjde všechno do kopru. No neni to k vzteku?? :(.

Nejvíc mě asi fakt štve, že nám nic neřekne. Ví o tom celá banka a my, kterých se to týká, nevíme nic. Dělaj z nás idioty. Je to tak strašně sprostý. Ale nejhorší je asi to, že mě to vůbec nepřekvapuje. Mně už vám tam nějak nic nepřekvapuje. Neni to hrozný, že se člověk prostě postupem času dostane do takovýho stupně rezignace, že už ho nic neudivuje??? Přijde mi to hrozně smutný, že nás naše životy tak vysávaj, že nakonec přestaneme cítit. Hodně se tyhle pocity podobaj tomu, když někoho milujete, pak ho ztratíte a nakonec se jednoho dne probudíte (i když to trvá fakt dlouho) a už k němu nic necítíte. Pak ho potkáte a je to pro vás cizí člověk. Akorát že to je v konečnym efektu po rozchodu ten nejkrásnější pocit, když se zase můžete volně nadechnout. Přála bych si, aby se nakonec tenhle pocit dostavil i v týhle mojí pracovní situaci, ale nevím.

V tuhle chvíli před sebou vidím jenom nejistotu a temnotu a vůbec nevim, co čekat. Vim teda, co nečekat. Nečekám, že by nám to náš pan ředitel řekl. Myslím, že nás bude vodit za nos ještě hodně dlouho. A hodně tim v mých očích klesnul. Vim, že mu na mém názoru nesejde, ale tak to cítím. A nejhorší na šéfech je to, že jim nemůžete říct: Ty vole, ty seš zmetek. Jak se na sebe můžeš podívat do zrcadla?! Chápu, proč to neřekl, když to nebylo schválený, ale teď už je a stejně nakonec bude muset s pravdou ven. Jenom lidi naštve ještě o to víc, že je takhle vodil za nos.

No, jsem zvědavá na to, co mi budoucnost přinese. A jsem vyděšená. Jsem vyděšená k smrti.

H.M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama