23.5.2020

23. května 2020 v 19:17 |  Láska a vztahy

Drahý deníčku,

tolik se v tom ve všem plácám. Vlastně nevím, kde mám začít, kam to mám směřovat a kde mám skončit. A už vůbec nevím, jestli s ním tohle mám sdílet. Ale tys byl moje útočiště, už když mě prvně opustil a potřebuju tě i teď. Musím to všechno někomu říct, nebo se zblázním.

Jako obvykle můžu říct: Neplánovala jsem to, nechtěla jsem to, ale stejně se to stalo. Stalo a změnilo mi to život. Dělá si se mnou, co chce, vlastně to strašně není fér, ale dělá. Nechtěla jsem se mu znovu otevřít, ale myslím, že jsem k tomu spěla od první chvíle. Myslím, že to nemohlo jinak skončit, i když bych asi nikdy nevěřila, že se mezi náma stane všechno to, co se stalo. Jenže stalo se. Něco jsem tak nějak podvědomě plánovala, některý věci se staly zcela mimo mojí kontrolu. Ale staly se.

Tak dlouho jsem se cítila mizerně, až musel přijít on, aby mě z toho dostal. Jenže teď jsem tam, kde jsem, staly se věci, co se staly, on je teď navíc zpátky ve svým životě a já jsem teď tady a zase si jednou vylejvám svoje pocity. Furt dokola poslouchám tu neskutečně krásnou písničku od Sebastiana a Adama Mišíka, Cizinka a zase jednou nevím, co si se sebou počít.

Bylo to přesně takový, jak jsem si to představovala. Sedím s ním v autě a najednou mu zazvoní telefon a na displayi bliká "jméno" jeho přítelkyně. Věděla jsem, že tenhle útok reality jednou přijde. Představovala jsem si tisíc přezdívek pro ní, ale tahle by mě fakt nenapadla (ač měl chudák potřebu mi ji vysvětlovat, na faktech to nic nemění). A přišlo to samozřejmě v tu nejnevhodnější chvíli.

Myslím, že když už uděláte tu chybu, že se zapletete s někým, kdo už má svůj život, většinou jeho "drahou polovičku" neznáte a je to pro vás jenom někdo imaginární někde daleko. A jo, troufnu si říct, že doufáte, že ten člověk vypadá hůř než vy, protože proč by ho s vámi ten dotyčný jinak podváděl, že? Jenže pak zjistíte, že to tak není a že ten člověk, kterej je paradoxně podváděnej, je někde vysoko nad váma.

Znáte to? Ženský jsou jedničky až desítky, jak se uvádí v seriálech? Jo, ona je osmička a já jsem tak pětka možná. Dostal mě z těchhle mojích depek a cítila jsem se líp a teď se zase cítím jak to nejkekelnější prase. A nejhorší je, že si za to můžu jenom já sama. On mi nechtěl posílat její fotku - jak teď už vím, z dobrýho důvodu :-(. Jenže copak jsem mohla vědět, že jeho přítelkyně je bývalá roztleskávačka či co? Teď stojím před zrcadlem a koukám na sebe a všechno mi to najednou dává smysl.

Deníčku, motám se do toho, a nemá to dneska ani hlavu ani patu. Prostě je mi mizerně. Víš, nabízí se udělat tu scénu na téma, že mě nemá rád a je s ní a ubližuje mi tím, ale ve výsledku nic z toho není jeho vina. Já jsem věděla, že má přítelkyni. Věděla jsem to po pár mailech, věděla jsem to, když jsem s ním šla prvně na kafe, když jsem si dovolila se do něj zamilovat a rozhodně jsem to věděla, když jsem ho prvně políbila (nebo jeho nechala mě políbit, to už se asi nedozvíme) a věděla jsem to i při tom ostatním. A jestli se teď trápím, z jakéhokoli důvodu, je to jenom moje vina. Je to strašně snadný vinit druhý ze svých chyb, ale on nemůže za to, že se o sebe nestarám a pak mam depky vedle hubený holky. Nemůže za to, že si vždycky znovu zvolím si ho pustit zpátky do života a že se od něj nedokážu odpoutat.

Kéž by mohl, ale nemůže :-(.
 

2.5.2020

2. května 2020 v 20:46 |  Láska a vztahy
Drahý deníčku,

dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle mám, jestli tohle chci napsat. Jo, strašně bych to chtěla někomu říct, ale současně si to musím a chci střežit jako svoje největší tajemství. Když jsem se na sebe dneska podívala do zrcadla, měla jsem pocit, že se na mě dívá někdo jiný. Pro někoho by to, co jsem za poslední tři dny zažila, nic neznamenalo, bylo by to něco malýho a bezvýznamnýho. Vždyť co je dneska jedna pusa a pár desítek pus na zadní sedačce auta. Ale pro mě, pro mě to bylo něco významnýho.

Nemyslela jsem si, že bych ještě někdy v životě, po těch letech ve vztahu, něco takovýho mohla zažít. Natož s ním. Ještě před půl rokem by patřil mezi poslední na seznamu lidí, se kterými bych si tohle dokázala představit. Ale poslední měsíce všechno změnily a mě to změnilo. Ta holka, co jsem se na ní dneska dívala do zrcadla, něco na ní bylo jinak. Já nevím, v knížkách se vždycky píše o tom, jak mají kolem sebe zamilovaný lidi, natož lidi po sexu, jakousi záři. Ne, že by to u mě zašlo tak daleko, ale jo, je mi trapný to říct, ale mám pocit, že na sobě něco takovýho pozoruju. Neskutečně, neskutečně mi to zkomplikovalo život, ale cítím se tak živě, že to za to stálo. Nevím, co bude dál, kam to povede, co to se mnou udělá, ale teď to prostě neřeším. Jednou v životě chci žít kouzlem okamžiku a stresovat se až tím, co skutečně přijde.

Neviděli jsme se dost dlouho a pravda je, že já měla fakt špatnej den a připadala si staře a tlustě a osaměle a on mi poslal to praštěný video z mostu, kde mi i přes vichr a déšť natáčel místo, kde mi před pár dny nechal kytičku, což byla jedna z nejromantičtějších věcí, co jsem kdy zažila. Občas fakt nechápu, kam na ty nápady chodí.. Když jsem mu napsala, ať se přijde ohřát, sama nedokážu říct, nakolik jsem to myslela vážně a nakolik jsem jenom byla rádoby vtipná. Konec konců, v děravých teplákách vás fakt může vidět jen někdo po patnácti letech vztahu.

Joooo, tak tohle poprvý už máme za sebou. Když mi zavolal, že je na konci ulice, ani nevím, jak jsem se cítila. Tolik jsem ho chtěla vidět. Obejmout. Jo, děsně jsem toužila po jedný jediný puse. Ale vědomí, jak aktuálně vypadám a jaký je to riziko, mi blikalo v hlavě. Ale přece jsem ho nemohla poslat pryč, natož když moje touha ho vidět byla silnější. I přesto, jak šíleně jsem vypadala.

Když mě objal, nebylo to desetivteřinový objetí. Byla jsem tak rozhozená z toho, že mi stojí na chodbě a tolik se ve mně prala ta touha ho políbit, že jsem vůbec nevěděla, co mám dělat a co mám říkat. Prostě jsem neodolala a znovu ho objala. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Jo, asi to nemohlo skončit jinak.

Nevím, kdo s tím začal a vlastně ani nevím, jak se to stalo. Nevím, kdo koho políbil. Víte, jak se říká, že když na něco čekáte tak strašně dlouho, nemůže to pak nikdy dostát vašim představám? Že pak musíte být zákonitě zklamaní? Ne vždycky to tak je. Jo, možná jsem jako v knížkách snila o dlouhém pohledu do očí a letmém testovacím polibku. Ale nic bych neměnila. Jo, to, co se stalo, se mi moc nepodobalo, nebo možná tý mojí verzi, za kterou bych se měla považovat, ale byla to jedna z nejintenzivnějších věcí, co jsem za poslední roky zažila. Nechat se strhnout touhou a cítit, jak to má ten druhý stejně, není nic silnějšího. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mám na sobě děravý tepláky, potřebovala bych sprchu a vidí mě bez podprsenky. Dokázala jsem vnímat jenom jeho blízkost a nechtěla se od něj nikdy odtáhnout. Ale jo, museli jsme se rozloučit. Celá jsem se chvěla, když jsem se od něj odtáhla. Ruce se mi klepaly ještě večer, o nohách ani nemluvím. A ten pocit, ta síla, co vás převálcuje, kdy nedokážete myslet na nic jinýho než na to, co se právě stalo. Vlastně nevím, jestli jsem tohle vůbec někdy v životě zažila.

A to, co se stalo ve čtvrtek v tom autě, to už byl naprostej extrém.

Strašně jsem ho chtěla vidět, celej den jsem dokázala myslet jen na něj a na to, co se mezi náma stalo. A jo, možná jsem naivní, ale myslím, že on to měl stejně. Neplánovali jsme to a myslím, že i proto to bylo tak silný. Člověk se ráno vzbudil s myšlenkou, že to bude další obyčejnej den a místo toho mu změnil život. Možná jsem fakt naivní, já nevím, ale nedokážu si pomoct. Prostě to tak cítím.

Takže jo, našla jsem možnost, jak ho ve čtvrtek vidět a utéct z reality. Už od začátku se to nevyvíjelo dobře. Evidentně jsme si ze středečního zážitku odnesli každý něco jiného. Teda to si vlastně nemyslím, ale naše představy, jak by to mělo pokračovat, se trochu rozcházely. Na přivítanou mě chtěl políbit. Dobrý, jedný obyčejný puse bych se úplně nebránila, ale líbačka kousek od mýho baráku za denního světla, fakt není dobrej nápad. Za jakýchkoli okolností.

Vzal mě na místo našeho prvního rande, ale já už byla rozhozená z toho nepovedenýho začátku a jeho další pokus to jenom zhoršil. Jo, když mě objal, když se ke mně přitiskl, bylo mi hezky. Moc hezky, ale bylo to na mě prostě moc rychlý. Všechno. Nevadilo mi se s ním vodit za ručičky, ale jo, vadilo mi, že nevnímal moje reakce na svoje chování. Že nevnímal, že se chovám odtažitě. Tyhle věci jsem už nezažila léta a jsem v situaci, v jaký jsem a prostě toho na mě bylo moc najednou.

Když po mně vyjel u vody a začal mě osahávat, už se to ve mně vzbouřilo a musela jsem zareagovat. Bylo hrozný ho odstrčit a říct mu, ať toho nechá. Mám ho tak ráda a je mi s ním krásně, ale když mi začal sahat na ňadra, připadala jsem si jak kus masa a s ním se tak fakt cítit nechci. Neříkám, že ho nechci a že mě nepřitahuje, ale tohle bylo fakt přes čáru a fakt moc brzy. Jo, udělala jsem něco, co jsem si nemyslela, že s ním někdy udělám, požádala ho, ať mě odveze domů, ač jsem zdaleka nemusela spěchat.

Už jsem tam prostě nemohla zůstat. Cítila jsem, jak mi začíná být zle a bylo mi úzko a špatně se mi dýchalo a vím, kam to obvykle vede a s ním jsem se tak cítit nechtěla. Myslela jsem, že to ještě rozdýchám, když už nebude mít další příležitost udělat špatný krok a mezi náma to nezanechá žádný stopy, nebo se aspoň složím až doma, ale udělalo se mi blbě už po cestě k autu. Nechtěla jsem, aby viděl tuhle mojí část. Vždycky mě znal jako tu silnou, cynickou holku a nechtěla jsem, aby věděl, jak slabá ve skutečnosti jsem. Asi nevěděl, co si se mnou má počít, když jsem se tam složila a mně bylo tak neskutečně trapně.

Po cestě domů nepadlo jediný slovo. To ticho bylo ohlušující. Bála jsem se na něj i podívat. Za jedno jsem měla výčitky svědomí, že mu dělám takovýhle scénky a nejsem dost poddajná, při tom všem, co pro mě dělá, a za druhý jsem se bála, že udělá hysterickou scénu on mně. Ale hlavně to prostě bylo tak nepříjemný. Nechtěla jsem, aby mezi náma bylo tohle napětí, ale nedokázala jsem vymyslet nic kloudnýho, co bych řekla. A nechtěla jsem se hádat a znova do toho zabřehnout. Doufám, že tuhle situaci už s ním nikdy nezažiju.

Vysadil mě doma a nechal odejít. Oba jsme si řekli, že se omlouváme a oba jsme byli dost chytří, abychom se v tom nerýpali. Jednu mojí část mrzelo, že mě nechal odejít, ale vím, že to byl správný krok. Museli jsme oba vychladnout, jinak by z toho mohlo být něco ještě horšího.

Nemohla jsem domů, seděla jsem u pole na trávě a snažila jsem si uvědomit, co se vlastně stalo a rozdýchat to celý. Když jsem přišla domů, jasně, že na mně moje drahá polovička poznala, že něco není v pořádku, ale k mojí obrovský radosti šel brzy spát. Já jsem nemohla. Nespala bych. Celou tu hodinu jsem hypnotizovala telefon, jestli mi napíše a nemohla jsem ležet v posteli s myšlenkou na to, jak to mezi náma skončilo. Nemohlo to přece takhle skončit. Znovu už ne.

Potřebovala jsem s ním mluvit. Musela jsem ho slyšet, musela jsem to urovnat. A znáte to, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Tak jsem mu napsala, nutno podotknout, že jsem měla něco upito, protože pít na žal je přece to nejlepší, co můžete udělat, a pak jsme spolu hodinu volali. Řekla jsem mu věci, který nikdo jinej na světě neví. Nechápu to, jak je možný, že mu dokážu říct cokoli. Co to mezi náma je za zvláštní pouto.

No, a když máte takhle rozjitřený pocity, jako jsem měla já a něco popijete a cítíte to, co já, tak pak uděláte něco, co se vám fakt nepodobá. Jo, navrhla jsem mu, ať za mnou v půl jedný v noci přijede a strávila s ním další hodinu a půl na zadním sedadle jeho auta na odlehlém místě. Nikdy jsem nic takovýho nezažila a troufnu si říct, že už ani nezažiju.

Chudák, musel ze mě být tak zmatený. Odpoledne mu udělám scénu, že se na mě vrhá a v noci se na něj vrhám já. Upřímně, kdyby na to šel odpoledne trošku pomaleji, tak by se to asi taky vyvíjelo jinak. A kdybych večer nepopila a on nebyl tak strašně sladkej, tak se tohle celý taky nemuselo stát. Ale asi to tak muselo nakonec skončit. Ať teď nebo za pár týdnů. Myslím, že když jsem si vlezla na zadní sedačku, tak fakt nevěděl, jestli může ke mně, a když už tam byl, tak už vůbec nevěděl, co si má počít.

Jo, v tu chvilku to možná byl ten kluk, co jsem ho znávala před lety, ale o pár desítek minut později už s ním neměl nic společnýho. Vlastně jsem byla dost překvapená, když jsem viděla, nebo spíš cítila, jak si se mnou dělá nenuceným způsobem, co chce. S tím malým klukem už fakt neměl nic společnýho. Když mě líbal, když mě hladil, když se mě dotýkal a říkal mi ty krásný věci, byla jsem ztracená. Upřímně bych asi nevěřila, že s ním tohle zažiju. Nic takovýho jsem nezažila už léta a bylo to tak strašně krásný. A nemůžu to dostat z hlavy. Stačí si na to vzpomenout a zase se cítím tak, jak jsem se cítila, když mě svíral v náručí.

Připadám si stará na to, abych se takhle cítila, abych se "milovala" v autě. Ale s ním je prostě všechno tak jiný. S ním zase žiju. S ním zase miluju.

22.4.2020

22. dubna 2020 v 19:49 |  Láska a vztahy
Cítila jsem se mizerně tak dlouho, že už jsem ani nevěřila, že to by se to mohlo někdy změnit. Že by mi mohlo být zase někdy dobře. Poslední dva roky se můj život změnil v noční můru. Byla jsem vysátá, osamělá, nešťastná a ztratila veškerý sebevědomí. Myslela jsem si, že takhle budu do konce života, že už mi nikdy nebude líp.

Zoufalství mě dohnalo k něčemu, co jsem si nemyslela, že někdy udělám. Napsala jsem někomu, koho jsem si nemyslela, že ještě někdy uslyším. Vlastně teď nevím, jestli to byla správná věc, ale na chvilku to do mýho života přineslo takový neskutečný světlo. Nečekala jsem, že bych se ještě někdy zamilovala. Že bych ještě někdy měla pocit, že si lítám na obláčku. Že se budu připitoměle usmívat na mobil. Nenapadlo by mě, že v mém věku si tímhle ještě projdu. Ale stalo se.

Byla jsem na tom fakt zle a měla něco upito a poddala jsem se touze mu napsat. Bojovala jsem s tím tak dlouho, že už jsem v tom najednou neviděla smysl. Můj život byl na hovno, tak co by bylo jedno další odmítnutí. Nečekala jsem, že by mi odepsal, a když to udělal, málem mi vypadl telefon z ruky. Četla jsem tu zprávu snad stokrát. Nevím, jestli mě víc překvapilo to, že mi odepsal a že tenhle mail pořád používá, nebo to, jak celá jeho odpověď vyzněla. Skončilo to mezi námi fakt zle, a zatímco já jsem se přes to nikdy tak docela nedostala, myslela jsem si, že pro něj to ve skutečnosti nic neznamenalo. Ten kluk, co mi teď psal, byl někdo jinej. Aspoň to tak vypadalo.

Měla jsem už tenkrát vědět, že tohle nemůže skončit dobře. Ale zvědavost byla samozřejmě silnější a tak jsme si začali psát. Když mi řekl, že má přítelkyni, měla jsem utéct. Ale neudělala jsem to, možná jsem si myslela, že když je naše situace "stejná", bude to bezpečnější. Jo, to jsem podcenila realitu. Během pár dní mi prvně zavolal, a když jsem slyšela jeho hlas, věděla jsem, že tohle bude průser. Nevím, za jak dlouho mi začalo docházet, že se to všechno znova probouzí.

Dlouho jsem se bránila jeho návrhům na setkání. Bála jsem se. Tak strašně jsem se bála. Už nejsem ta štíhlá mladá holka a představa, že se na mě podívá a nebude vědět, co na mně dřív viděl, mě děsila k smrti. Nakonec ale byla touha ho vidět silnější. Nedokážu popsat ten pocit, když jsem šla k tý kavárně. Byla jsem k smrti vyděšená, nestíhala, šla o půl hodiny později a nemohla jsem popadnout dech. Ještě před kavárnou jsem přemýšlela, že zdrhnu. Vlastně nevím, kde jsem sebrala tu sílu ty dveře otevřít. Vůbec nevypadal nervózně. Prostě si tam seděl, popíjel kafe, s klidem sobě vlastním mě objal na přivítanou, což mě mále hodilo pod stůl. Chtěla bych se do tý chvíle vrátit. Do těch časů, kdy se člověk znovu zamilovával a oťukávali jsme se navzájem a čekali, co ten druhej kdy udělá.

Jenže pak se to celý zkomplikovalo. Myslím, že když se lidi určitým způsobem sblíží, tak už jim pak jistý věci nemůžou stačit. Vážně jsem si chtěla hrát na kámošku, ale fakt toho nejsem schopná. Ne s naší minulostí a tím, jak jsem ve svým životě osamělá. Pravda je, že, ač to možná bylo bláhové, tak už na tom prvním kafi jsem čekala, jestli mě aspoň vezme za ruku. O tom večeru u vody ani nemluvím.

Byl tu pro mě, když jsem ho potřebovala, zavolal mi, když šel z práce na bus, pokud nebyl s ní. Řekli jsme si tolik věcí. A pak jsme byli spolu a já to prostě nedala a uhodila na něj. Nevím, jestli kdyby se to nestalo, mohlo se to celý ubírat jinym směrem. Možná by se to tím oddálilo, ale asi bysme se tomu stejně nevyhnuli. Tvářil se děsně statečně a řekl mi, že se mnou nemůže být, že mi nechce rozbít rodinu. Jo, bolelo to, ale dávalo to smysl.

Jenže pak přišel konec světa a celá tahle věc mezi náma se tak neskutečně zkomplikovala, že už to prostě není sranda. Myslím, že někdy se mluví tak moc, až je to příliš. A my jsme nic jinýho dělat nemohli, protože člověk nemohl z baráku. A paradoxně vás navíc pak ubíjí, když jste zvyklí spolu mluvit a najednou to nejde, protože někdo má za zadkem přítelkyni.

Bylo to strašně krásný být zamilovaná. Zase snít. Po něčem toužit. Poslouchat ty krásný věci, který dokázal říct nebo napsat. Nikdo se mnou předtím takhle nemluvil. A už nebude. Najednou jsme si tak cizí a já jsem zase zpátky v tý nekonečně hluboký černý jámě. Sebevědomí, co mi dodal, víra v lepší zítřky, pocit, že žiju, všechno je to zase pryč. Kila, kterých jsem se zbavila, ani jsem nevěděla jak, jsou zase zpátky. Stejně jako ty nikdy nekončící depky. Můj život už zase nemá žádnej smysl.

A já se ptám sama sebe, jestli kdyby tenkrát neudělal správnou věc a nehrál si na charaktera, tak mohlo být teď všechno jinak. Jestli by to bylo jiný, kdyby nepřišel konec světa. Jestli je to celý jenom moje vina a jestli se to může ještě někdy změnit. Nechci čekat dalších deset let, abych zase mohla žít. Jenže teď před sebou nějak nevidím budoucnost :-(.

Jediný, co mi zbývá, je hladit ten řetízek, co mi dal. Bylo to od něj tak neskutečně pozorný a nápaditý, že je to tím všechno ještě těžší :-(
 


Zbytečnej život..

18. dubna 2020 v 17:46 |  Takové obecné úvahy
Někdy je váš život tak zbytečněj a tak zoufalej, že má prostě reálně jediný východisko. Můžete si namlouvat, co chcete a snažit se s tim bojovat, jak chcete, ale když děláte jedno špatný rozhodnutí za druhym, nemůžete čekat pozitivní výstup. Občas si říkám, jestli jsou tyhle moje špatný rozhodnutí jenom moje vina, moje blbost, nebo mě sem nasměroval nedostatek možností určených mym ubohym původem. Jo, správná reakce by asi byla, že to byly moje špatný rozhodnutí, ale copak má někdo, jehož rodiče jsou sobecký bezohledný hovna bez budoucnosti, šanci, že z něj bude něco víc? Ještě když se v tom nejzranitelnějším věku upne na někoho, kdo se stará jenom o sebe? Na někoho jako já nečeká princ na bílym koni. Nečeká na mě velká epická láska a rozhodně na mě nečeká zářná kariéra. Nečeká mě nic a jedinej muj problém je vlastně nedostatek kuráže se podle toho zařídit. Už dlouho nesnim o ničem jinym, než usnout a nikdy se neprobudit. Kéž by se to tak stalo. Konečně vysvobození z tý noční můry. Už nemůžu, už nechci. Kéž by ten konec světa, o kterym všichni mluví, konečně přišel. Někteří z nás by ho dokonce uvítali. Ale nás se nijak nedotkne, my tu budeme dál tvrdnout, zatímco lidi, co by chtěli tak strašně žít, prostě umřou.

Dny nedávné...

14. dubna 2020 v 21:05
Jak ses cítil poslednich pár dní?

Další články


Kam dál