Mít dítě není sranda - 16.9.2017

9. září 2018 v 19:41 |  Takové obecné úvahy
Nikdy jsem nechtěla děti. Myslím, že jsem nikdy přesně nevěděla, co od života chci, ale jedno vím a vždycky jsem věděla jistě. Děti nikdy nebyly na lístku. Byla jsem týrané dítě, psychicky týrané dítě, co se koukalo na to, jak se jeho rodiče nenávidí, jak otec matku řeže. V patnácti mě matka kvůli novýmu frajerovi vykopla z domu, k tomu otci, co nás všechny týral a musela jsem jeho teror snášet dalších devět let. Moje rodina je důvod, proč si k sobě nepouštím lidi. Proč nevěřím tomu, že mě v životě potká něco dobrýho... A nikdy jsem nechtěla tyhle svoje geny předat dál. Nechtěla jsem přivést na tenhle svět dalšího malýho bezbrannýho človíčka a riskovat, že si v životě zažije takový sračky jako já. Nikdy jsem nevěřila a asi pořád nevěřím, že bych někdy dokázala být dobrý rodič. Jak bych to mohla zvládnout, když netuším, jak to má vypadat a jak se to má dělat? Nikdy mě nebraly cizí děti a vrhání se ke kočárkům mi přijde plně absurdní. Děti mi nepřijdou roztomilý a kouzelný. Naopak.

Jenže člověk míní a život mění. Ještě loni touhle dobou jsem měla ve všem jasno a děti nebyly součástí mých plánů do budoucna. Ale pak se všechno nějak zvrtlo. Nevím kdy, jak, nebo co bylo tím hlavním spuštěčem, ale teď mám pocit, že jsem v pasti, ze který není úniku. A není to jen pocit. Jsem ve slepý uličce a můžu už jít jen jedním směrem, ale nedokážu si představit, jak ustát to, kam mě tahle jediná možná cesta dovede.

Jediný důvod, proč tu dneska ještě sedím je ten kluk, kterýho jsem potkala v osmnácti. Jen díky němu jsem všechno tak nějak ustála a svůj život neskončila. Jsem na tom psychicky blbě, co si pamatuju, ale díky němu jsem pořád na světě. A jedna moje část je mu za to moc vděčná. Od začátku věděl, že děti nechci a ač si nemyslím, že se s tou myšlenkou někdy opravdu smířil, respektoval to. Nebo si pořád myslel, že jednou vyměknu, v čemž měl pravdu. Vážně nevím, kdy se to přesně zlomilo, ale začaly ve mně hlodat pochybnosti. Přišly myšlenky typu: tohle má být všechno v mém životě? Už se nikdy nikam dál nepohnu? Nic dalšího, žádný vývoj mě nečeká? Jak dlouho bude můj manžel ještě čekat a dělat, že mu to nevadí, než mě opustí? Kdo se o nás postará, až budeme staří, když nebudeme mít děti? A v neposlední řadě a myslím, že to sehrálo velkou roli, mě začala tak štvát práce, že jsem začala uvažovat nad mateřskou jako nad možností úniku, což je asi ta největší zhovadilost a nejblbější důvod, proč otěhotnět, co vás může napadnout. Nevím, začala jsem přemýšet nad tím, že je mi přes třicet a je na čase se svým životem něco udělat. Přestat věci psychoanalyzovat a furt se ve všem babrat, což jsou moje dvě nejhorší vlastnosti.

A tak jsem se rozhodla, že je na čase začít se snažit o mimčo. Jedna moje část si přála, aby se nám zadařilo hned, možná že jedním z hlavních důvodů bylo to, abych si to nestihla rozmyslet, ale ta druhá počátala s tím, že to bude chvíli trvat. Člověk ze všech stran slyší, jak se lidi snaží o mimčo půl roku a víc, některým to nejde vůbec a bum ho. Otěhotněla jsem hned druhý měsíc po vysazení antikoncepce. A od tý doby jsem asi nepřestala vyšilovat.

Měla jsem / mám neuvěřitelný štěstí. Nebylo mi v podstatě vůbec špatně, všechno probíhá hladce, manžel se s mým bříškem mazlí několikrát denně a jsou dny, kdy jsem hrozně šťastná. A pak jsou dny, kdy říct, že se v tom topím, je jen velmi mírný eufenismus. Nikdy jsem neměla moc kamarádek a proto si o tomhle nemám ani s kým promluvit a asi je fakt, že jsou věci, co člověk ani nikomu říct nemůže. Lidi rádi soudí ostatní a každýho, kdo je jenom trochu jinej.

Pořád doufám, že se mi spustí nějaký ty mateřský pudy a ono furt nic. Víte, není to tak, že by mě mimčo nezajímalo nebo by mi na něm nezáleželo. Pořád se klepu strachy, jestli je mimis v pořádku, jestli je zdravej. Když se chvíli nehýbe, už začínám plašit. Ale současně nevím, co si s tím dítětem počnu. Jak bych já mohla být máma? Nedokážu mít ráda ani sama sebe, jak bych mohla dát tomu malýmu tvorečkovi lásku, kterou potřebuje a kterou si zaslouží? Co s ním budu dělat? Nemůžu trávit dny uklízením a staráním se o dítě. Nemůžu si s ním hodiny kreslit, stavět věže z kostek, co bude jak blbeček shazovat a dělat, jak je to skvělý. Neokážu předstírat, že mi nevadí, že je jako každý jiný dítě a není nijak výjimečný. Nechci být máma a rozhodně nechci být máma na plný úvazek. Už teď řeším návrat do práce hned po tom půl roce na zkrácenej úvazek, ale to znamená strčit dítě chůvě, protože moje máma pracuje a manželova rodina je úplně k ničemu ve všech ohledech. Takže další výčitky, že chci svoje dítě svěřit cizímu člověku. Už mi z toho začíná fakt hrabat. A to se ani nepouštím do toho, jak děsně mi vadí to tloustnutí spojený s těhotenstvím a jakou hrůzu mám z porodu.

Kdybych tohle všechno někomu řekla, tak mě budou mít za toho nejhoršího člověka na světě. A možná se tak vidím i já sama. Nevím, jak to zvládnout, nechci furt stresovat manžela, ale hrozně bych si přála, aby tahle noční můra ve formě těhotenství už skončila, já měla za sebou tu odpornou tloušťku a porod a vážně doufám, že se to po porodu všechno zlomí. Protože jestli ne, tak tohle je vážně konec mýho života.
 

29.3.2016

29. března 2016 v 20:10 |  Takové obecné úvahy
Nikdy jsem nikam nepatřila a vždycky mi to bylo jedno. Nikdy jsem kolem sebe nepotřebovala hordu lidí, abych si připadala jako někdo. Nikdy jsem kolem sebe nechtěla lidi, co mi akorát ublíží. Každej vám nakonec vrazí kudlu do zad. Jsem jiná, vždycky jsem byla jiná. Nikdy jsem nebyla a nebudu stádo. Je to moje nelepší a nejhorší vlastnost. Dřív jsem měla aspoň nějaký cíle, aspoň po něčem jsem toužila, v něco jsem věřila. Byly doby, kdy jsem prostě jen chtěla něčeho dosáhnout. Celej život jsem chtěla bejt někdo, ale to nikdy nebudu. Vždycky budu jenom nula bez budoucnosti, která dosáhla akorát toho, že když chcípne, nikdo si toho nevšimne. Nevím, co přesně je se mnou špatně. Dřív bych řekla, že na lidi působím namyšleně. Dřív jsem věřila, že jsem někdo. Někdo s budoucností, kdo je lepší než ostatní. Že jsem chytřejší, než většina lidí. Ale z týhle holky nic nezbylo. Je ze mě troska. Sebevědomí veškerý žádný, žádný plány do budoucna, víra v lepší zítřky. Přežívám ze dne na den a každej den snim o jediném. Už se neprobudit. Ať dělám, co dělám, nemůžu vyhrát. Nesnáším tyhle poraženecký kecy, ale myslím, vím, že člověk dokáže snést jen určitou dávku kopanců, neúspěchů a zklamání. V určitý chvíli už musíte přestat věřit, protože prostě víte, že to tak je. V určitý chvíli se z občasný skleničky, která vás drží nad vodou a pár prášků na nervy stane pravidlo. A nejhorší na tom je, že když se to stane pravidlem, přestane to i pomáhat, takže už je to vlastně k ničemu a nemá smysl v tom pohračovat, ale stejně to děláte. A za to se nenávidíte ještě víc. Už nevím, kudy kam. Obdivuju každýho, kdo to dokáže skončit. Kdo sebere tu odvahu to udělat. Zabít se. Jenže muj nevětší problém je ten, že jsem tak ubohá, že se nevzmůžu ani na tohle, protože při mý smůle by to skončilo tak, že nejen, že bych to přežila, ale ještě bych zůstala zkriplatělá. Jo, to slovo asi neexistuje, ale všuchni víte, co myslim. Nikdy bych nevěřila, že si jednou budu přát, abych nebyla jiná. Že budu toužit po tom být stádo. Být zcela obyčejná. Můj život by byl o tolik snazší. Kdybych neměla mozek, kterej se nikdy nevypne. Dřív jsem si myslela, že je to všechno kvůli jednomu klukovi, co mi rozlámal srdce na milion kousků. A vůbec nepochybu nad tím, že tomu výrazně pomohl, ale byla to jen jedna z mnoha ran a zdaleka ne první nebo poslední.

15.12.2015

15. prosince 2015 v 21:19 |  Takové obecné úvahy
Nevim, kdy přesně se to zlomilo. Kdy se ze mě stala tahle ubohá troska, ale už je to strašně dávno. Už tak hrozně dlouho se nenávidim a nedokážu najít způsob, jak sama se sebou žít. Dokážu myslet jenom na to, jak krásný by bylo skočit pod ten autobus a jediný, co mi v tom brání, je vědomí toho, že při mí smůle bych to stejně přežila a ještě zůstala s následky na celej život. Nikdy jsem nepatřila mezi štístka, kterým by se podařilo na co sáhnou a jsem si dost jistá, že nikým takovým nikdy nebudu. Jsem jenom nula. Nula bez budoucnosti, která ať dělá, co dělá, tak nemůže vyhrát. Jsem jenom zoufalec, kterýho nic lepšího, než je tohle, nečeká. Ať se snažím, jak se snažím, překonávám svojí nedůvěru a realistickej postoj, vždycky to skončí stejně. A to se mnou na dně. Zkopaná, ponížená a cítící se zase o trochu hůř. Dlouho jsem se snažila se tomu nepoddat a lpět na tom, co říkali lidi kolem: "Jednou bude líp," "To bude lepší, jenom to nevzdávej a bojuj," a v neposlední řadě nejsměšnější, "Na každou svini se někde vaří voda". Ale život je úplně o něčem jinym. Ty největší svině se maj nejlíp. Na co sáhnou, to se jim povede. Vždycky jim všechno vyjde. A normální lidi? Všechno se jim sype pod rukama. Ať sáhnou, na co sáhnou, skončí to blbě. Můžou pro někoho dělat cokoli, ale stejně skončí jako ti, který podváděli. Nezaslouží si to, ač maj svoje mouchy, nejsou žádný monstra, ale přesto jsou to oni, kdo skončí se zlomenym srdcem. A víte, co je nejhorší? Začnete se odpojovat ze života, přestanete s lidma mluvit, komunikovat a nikdo, nikdo si toho nevšimne. Nikoho to nezajímá. Všem jste ukradený stejně jako to, co s váma bude. Tolik bych si přála moci si o tom s někym promluvit, ale nikdo tu není. Nikdo na celym světě. Přála bych si to někomu říct, ale současně nechci, aby to někdo věděl. Nechci, aby někdo věděl, že byl něčeho takovýho schopen a ani to, že se mi tohle stalo. Je to tak ponižující. Pořád si říkám proč. Jo, měli jsme problémy, a v určitý době by mě to asi ani nepřekvapilo, ale v době, kdy se to stalo, už to považuju za podpásovku a nebylo to od něj fér. Milovala jsem ho. Kdysi dávno jsem ho fakt milovala. Ale postupem času jsem uvnitř víc a víc umírala, až jsem umřela úplně a teď už ze mě nic nezbylo. Jenom tahle prázdná skořápka, která už nemá sílu vůbec na nic a chce jediný. Skončit to. Skončit to všechno a zapomenout na tuhle noční můru. Je mi fuk, jak se bude cítit. On taky nemyslel na to, jak se budu cítit já. Jak mě to bude pronásledovat, kdykoli se mě dotkne. Podívá se na mě. Myslí si, že prostě obrátím list a půjdu dál. Ale já si vůbec nejsem jistá, jestli to chci, natož jestli jsem toho schopná. Milovala jsem ho. Kdysi jsem cítila tolik lásky. A teď cítím jen to nekonečný prázdno. A přála bych si umřít. Nic jinýho nechci.
 


11.10.2015

11. října 2015 v 17:30 |  Takové obecné úvahy
Tak strašně bych si přála, aby konečně chcípnul. Aby konečně vypadl z mýho života a mohla jsem začít znova a líp. Nic už nemůže být horší než ty léta, co jsem s nim promarnila. Nenávidim na něm úplně všechno. Hnusí se mi vzhledově i povahově a přála bych si, abych ho nikdy nepoznala. Změnil můj život v tuhle odpornou noční můru a přála bych si, aby z něj konečně zmizel. Nikdy už mě nepotká nic horšího než to, že jsem si ho vzala. Byly doby, kdy jsem si myslela, že do mýho života přinese něco dobrýho, ale to jsem se šeredně pletla. Vzala jsem si sobeckýho hajzla, kterej se stará jen a jen o sebe a to byla moje největší životní chyba, kterou už ale nevim, jak napravit. Jediný, co by mě z tohohle vztahu hrůzy mohlo dostat, by byla jeho smrt, nebo moje. Nikdy se nevzmůžu na to, abych se s nim rozvedla, ač ho tak strašně nenávididm. Jsem slaboch a hnusím se sama sobě. Závidim všem, kdo mají kuráž od základu změnit svůj život. Já jsem jen ubohá lůza, která se nevzmůže vůbec na nic. Dál a dál se zaplétám do tohohle vztahu bez lásky s tim chlapem, co se stará jen a pouze o sebe a mě má ve svym životě jen proto, aby si nikdo neřekl, že ho zajímaj víc chlapi, než ženský. Já pro něj nejsem vůbec nic, jen někdo, kym se může ohánět, když se mu to hodí.

Pořád a pořád dokola

7. října 2015 v 20:12 |  Láska a vztahy
Nepouštím si k sobě lidi a nepouštím si je k sobě z dobrýho důvodu. Kdykoli jsem si k sobě někoho pustila, otevřela se mu a vložila do něj svojí důvěru, tak mě dřív a nebo později zklamal. Dřív a nebo později mi vrazil kudlu do zad a já litovala, že jsem s nim kdy promluvila. Vždycky si držím odstup a jsem odtažitá, ale nakonec tomu člověku dam šanci a začnu ho mít ráda a začnu mu věřit. Přestanu být ve střehu a pak to přijde. Udělá něco, co mi ukáže, že jsem dělala dobře, když jsem tomu člověku nevěřila, když jsem byla opatrná a nechtěla si ho k sobě pustit.

Tolik jsem toho pro ní udělala, tolik mi dluží a přitom se prostě sebere a vrazí mi kudlu do zad. Nevim, jestli jsem víc naštvaná na ní, na sebe, nebo zklamaná. Po tom všem. Nejradši bych si nafackovala, že jsem si jí pustila k tělu. Někde v hloubi duše jsem vždycky věděla, že kdybychom spolu neseděli u jednoho stolu, nikdy spolu neprohodíme víc než pár slov, ale bláhově jsem si myslela, že mě respektuje a váží si toho, co jsem pro ní udělala. Bohužel se ukázalo, že to byl jeden velkej omyl.

Jako vždycky jsem vložila svojí důvěru do někoho, kdo si jí nezasloužil a nadávat můžu jenom sama sobě. Třeba už se tentokrát poučim. Jenže to je těžký, člověk nemůže být celej život furt jenom sám. Potřebuje kolem sebe lidi. Ale jak si pak poradit s tim, že ho ty lidi vždycky nakonec zklamou? Namlouvat si, že je ta chyba ve mně? Třeba je. Prostě nejsem dost trendy, nejsem stádo a to se v životě prostě nepromíjí. Nejsem a nikdy nebudu mamina od rodiny, která se stará jen o to, aby si vrhla dítě a měla doma naklizeno. Tyhle věci nikdy nebudou moje priority. Nikdy taková nebudu a na jednu stranu jsem za to hrozně ráda, protože stát se pipkou bez mozku fakt není můj životní cíl.

Další články


Kam dál